VŠECHNY SPOLEČNOSTI nějak oceňovaly prosperitu a chápaly ji jako požehnání Boha či bohů – stáda spravedlivého rostla, jeho ženy byly plodné, jeho díla se dařila. Podle toho se bohům milý jedinec vlastně poznal – i v češtině se hojnost statků podnes jmenuje boha‐tství. Úspěch, majetek a peníze byly tradičně chápány jako Boží požehnání a byly vlastně jeho epifenoménem: právě vědomí vyvolenosti pohánělo staré kalvínské podnikatele, jak o tom mluví Max Weber, a úspěch mnoha dávných židovských bankéřů spočíval v tom, že operace s penězi chápali vlastně jako kombinatorickou hru – to, o co šlo především, byla přízeň Hospodinova. V některých zemích, například v Nizozemsku, přetrval kalvínský model odříkavé šetrnosti, spojený s občasným kocháním při listování ve vkladních knížkách jako hmatatelného důkazu přízně Nejvyššího, do velmi nedávné doby. Po poslední světové válce se Holanďané pomstili kolaborantům s Němci vskutku démonickým způsobem, v tamním pojetí jen o chloupek lepším, než je poprava – anulovali jim úspory.
Začátky protestantské etiky práce lze v samých červáncích vidět už u Martina Luthera: slovo „vocatio“, primárně značící povolání od Boha k nějakému úkolu, přeložil do němčiny jako „Beruf“. Když podle toho i v češtině vyplňujeme rubriku „povolání“, sotva si uvědomíme, co to původně znamenalo (půvabná je etymologie slova „za‐městnání“, doslova nacpání do nějaké skuliny v profesním světě, která na nás ještě zbyla).
Žádná dávnější společnost však neměla prosperitu jako konečný cíl, cílem kumulace majetku a peněz byly tradičně kromě reprezentace velmožů zejména „velké činy“: úspěšná dobyvačná či křížová výprava, stavba pyramidy, katedrály atd. Ještě ludvíkovská Francie a pozdější koloniální mocnosti měly podobné cíle, novou reminiscencí „starého“ světa byla éra nacismu a komunismu, vnímající celoplanetární vítězství árijského člověka či diktatury proletariátu vysoko nad ekonomickými cíli, které tomu měly sloužit.
Ač Spojené státy měly od počátku misijní cíle v šíření demokracie a volného obchodu a ty jim jakýmsi způsobem zůstaly, lze za významný celosvětový mezník směrem ke státnímu cíli „mít se dobře a ještě lépe“ považovat přelomový rok 1968 s následným ochabnutím kosmického výzkumu a soutěžení v něm. Teprve nedávno, ve zřetelné podobě až v době covidové a po ní, se „ekonomické náboženství“ poněkud utlumilo a peníze se stávají zase hlavně prostředkem k nějakému „posvátnému cíli“, aby se dělalo a říkalo „to, co se má“.
PODOBNĚ JAKO SE VE STŘEDOVĚKU jevila každá krize jako náboženská a vůdčími intelektuály byli teologové, zdála se donedávna v západní společnosti každá krize jako ekonomická či finanční a intelektuálními hrdiny byli ekonomové (potom se jimi stali epidemiologové a po nich prozatím vojenští analytici).
Co je elegantnějšího než tabule popsaná záhadnými rovnicemi, z nichž nakonec příslušný mág odvodí příslib dalšího neomezeného růstu! Potíž je zejména v tom, že ekonomika má v podstatě blíž k živému systému než k matematicko‐fyzikální abstrakci a prognózy jsou přesvědčivé právě jen na papíře – u Fermiho, Oppenheimera a spol. byla alespoň cesta od formulek k atomovému výbuchu poměrně krátká a přímočará. Dalo by se říci, že ekonomika funguje, ekonomie moc ne – je to trochu podobné, jako že živá srdce fungovala dávno před zrozením kardiologie a možná budou i dlouho po jejím zániku.
Teoretické premisy jsou také vždycky limitami každého oboru: RAT – rational action theory – předpokládající „racionalitu“ lidských akcí a interakcí, tak oblíbená v sociálních vědách, v ekonomii a politologii, je pouze naším konstruktem, který je samozřejmě platný tím více, čím více se mu obecně věří. I koncepce homo oeconomicus je koncepcí teoretickou, nikoli tak zcela vzatou ze života, byť jisté tendence k maximalizaci prospěchu živé bytosti mají – dítě sahá po největším kousku čokolády, vepř se žene ke korytu s nejvíce pomyjemi. I některá náboženství mají sklon „hromadit zásluhy“, ale jen k určitému bodu, postačujícímu jako vstupenka do ráje či k vyvanutí.
Většina kultur v dějinách byla, jak už zmíněno, vůči ekonomickým aktivitám z našeho hlediska překvapivě lhostejná. Tradiční Tibet nedělal naprosto nic pro pokrok zemědělství či řemeslné výroby a kláštery hltaly na svůj provoz nadpoloviční většinu produktů svých nevolníků, kteří jim je s dnes překvapivou ochotou poskytovali (nehltá ostatně mnohý dnešní stát na daních přes čtyřicet procent výdělku i víc?). Vidíme‐li tisíce a tisíce kubíků kamení, svezených kdysi na oslích kárách ke stavbě řekněme arménských chrámů a klášterů, je jasné, že ekonomika je hnací silou jen těch společností, které tomu uvěřily – paradoxně tomu v teorii věřil i Sovětský svaz, v praxi byl ale ryzí ideokracií.
Vlastně až osmnácté století zacentrovalo evropskou pozornost na ekonomiku a teprve závěr dvacátého století ji na ni koncentroval výhradně. Cokoli nezvyšuje HDP a zavádění nových technologií, představuje slepou uličku a budiž prokleto – jedinec ani stát nemají v podstatě už žádný jiný cíl. Všeobecný růst se stal náboženskou vírou a obsesí, která spojovala všechny obyvatele planety bez rozdílu etnicity, náboženství, vzdělání či majetku – chudí doufali, že na ně víc zbude, bohatí, že se jejich majetek ještě zvětší, vzdělaní, že dostanou příslušná místa či granty, nevzdělaní, že se nebudou muset nic učit a nějak to na podporách „doklepou“. Podobně jako víra v křesťanského Boha spojovala středověkou společnost od pasáků a sedláků až po knížata a učence, něco, o čem skoro nikdo radikálně nepochyboval.
NENÍ ZŘEJMĚ NÁHODA, že se peníze vyvinuly ze záslibných darů božstvům deponovaných v jejich chrámech, řekněme zmenšeného plochého obrazu krávy z ryzího zlata, a to zhruba v sedmém století před Kristem v Malé Asii. Určitý náboženský či paranáboženský aspekt už je poté nikdy neopustil. Vlastně se jedná o rafinovaný způsob kvantifikování moci.
Dnes je jednotkou moci řekněme jeden dolar – jinak by se moc musela distribuovat v podobě privilegií, což je méně operabilní, nebo jen hrubou silou pomocí samopalu a karabáče. Říše Inků kupodivu něco jako peníze ani v náznaku neměla a také fungovala. Ne nadarmo je na dolarových bankovkách nápis „In God We Trust“. Koneckonců má dolar (či euro, jüan…) v moderních společnostech řadu atributů, které bývají tradičně přisuzovány monoteistickým božstvům: je všudypřítomný, všemohoucí, „skrze něj všechno je stvořeno“, ontologicky „dobrý“, je žádoucí a je třeba si jej získat… Je to zřejmě jeden z důvodů, proč středověká církev, sama administrující božství a spásu, pohlížela na peníze s podezíravostí, byť v nich desátky a jiné platby samozřejmě vybírala. Zejména se jí příčila myšlenka „množení“ peněz, které přece nemají (jako kupříkladu dobytek) mladé, úrokem – vzpomeňme si na našeho Husa. Věc se ostatně nezamlouvala už Aristotelovi a rovněž muslimové a Židé mají zakázáno půjčovat na úrok svým souvěrcům. Rovněž nářky, že peníze se někomu staly Bohem, jsou od středověku běžným kritickým obratem vůči řadě obchodníků, podnikatelů či později bankéřů – někteří autoři vtipně mluví o „moneytheismu“.
Jako ke všemu emočně silnému je i lidský poměr k penězům bytostně ambivalentní. Proto jsou třeba úspěšní burzovní makléři střídavě extrémně obdivováni či zatracováni, zatímco úspěšný pěstitel mrkve nikoho nezaujme. Někteří jedinci i kultury k nim mají odpor spojený s podezíravostí, vnímají peníze jako pramen a nástroj nejrůznějších špatností, útlaku a hnusu. Japonští samurajové se směli dotýkat peněz pouze zabalených do papíru a nesměli si je prací sami za žádnou cenu vydělávat, byť by jim třeba hrozila smrt hlady. I komunismus krmil své věřící vyprávěnkami o tom, jak v komunistické éře peníze vymizejí a nebude jich – jako by pošel čert. Je ostatně pravda, že ve státech sovětského typu, kde strana‐církev také sama distribuovala spásu, byla role peněz významně oslabena a nahradila ji opětovná distribuce privilegií. Ekonomické výsledky tohoto pokusu propojit administrativně přímo výrobce s konzumenty však byly zcela katastrofální.
Na opačné straně emoční škály stojí ti, kdo po penězích touží, na nic jiného nemyslí a spatřují v nich zdroj vší spásy, individuální i společenské. Kolem peněz je ve společnosti největší „tlačenice“ – čím dále od nich je něčí usilování, tím snadněji se takovýchto cílů dosahuje: o království Boží či systematiku řas je zájemců jen nemnoho.
Výše zmíněné ambivalentní duševní nastrojení se pak v ještě mnohem větší míře přenáší i na banky, představující extrémní peněžní nakupení, v nichž bývá střídavě spatřováno doupě ďáblovo i požehnaná mocnost, která může zachránit svět nebo alespoň nějaký stát.
Nacisté, jejichž cíle byly zcela mimopeněžní, sice odstranění peněz neslibovali a v osobě Hjalmara Schachta měli k ruce jednoho z nejtalentovanějších finančníků všech dob, ale anglosaští „plutokraté“ představovali jeden z jejich čelných obrazů nepřítele. Proč vlastně plutokraté – jako mnoho intelektuálních nadávek koření i toto slovo v řecké mytologii: Plútón, „boháč“, bylo jedno z jmen Hádových, protože mu náležejí všechny zakopané poklady (při jejich hledání byl i vzýván) a jeho otroky jsou duše všech mrtvých v podsvětí. Podobně představují banky se svým nakupením skryté moci, která může za určitých okolností vyjít do zjevnosti a napřít se jedním směrem, řekněme v podobě podnikatelské investice, jakousi novodobou podobu zakopaných pokladů minulých ér.
Na rozdíl od jiných věr není nutné k zacházení s penězi plně a s nadšením sdílet víru v ně, stačí akceptovat, že v ně věří jiní. Peníze ovšem také bezohledně naleptávají tradiční systémy založené na loajalitě a z principu neprodatelných komoditách (přátelství, rodinná pouta, nezcizitelné pozemky po předcích, vazalská věrnost, v horším případě i soudcovská nezávislost a policejní objektivita) a brutálně propojují dosud izolované ostrůvky s globálním trhem. Ukázkou komodity, která musí být zcela a úplně neprodejná, je třeba post šéfa centrální banky.
ČASTO SE ZDŮRAZŇUJE, že bohatství nemusí být primárně peněžní nebo majetkové, ale mluvíme o bohatství myšlenek, představ, slovníku, případně v ochraně přírody i druhů. Všichni by chtěli žít „bohatý“ život, ale většinou nevědí, jak na to. Environmentalismus zdůrazňuje, že k bohatství patří i zásoby vody či čistého vzduchu, zdroje, které tradičně většinou bývají finančně levné, popřípadě nestojí nic.
Všeobecný růst byl po léta náboženskou vírou a obsesí, která spojovala všechny obyvatele planety bez rozdílu. Důležitý postřeh lorda Keynese, že v momentech krizí lze ekonomiku „nahodit“ veřejnými investicemi z peněz ušetřených v době konjunktury, se postupně zvrhl ve zvyk „přihřívat“ ekonomiku i za časů prosperity nadměrnými výdaji. To, o co jde, je vlastně neustálý růst růstu, virtuální obchod s nadějí. Růst si vlastně kupujeme, ať stojí cokoli, a potřebujeme jej, nebo v praxi spíše povědomí, že rosteme, byť jakkoli šalebné a jakkoli dosažené – bez něj je po náladě.
Je jistě pravda, že v tržním hospodářství se na rozdíl od komunismu žádný vydaný peníz zcela neztratí, ale celá tato procedura „prorůstových“ opatření stálým opakováním postupně ztrácí na účinnosti a společnost podemílá – Tomáš Sedláček celý jev trefně přirovnává k tomu, když si pasažéři plachetnice uvízlé v bezvětří sami foukají do plachet a diví se, že marně, a celý stav současné ekonomiky k lidské maniodepresivitě: deprese, dramaticky prožívané, jsou střídány neméně běsnými „manickými“ fázemi. Procedura tak připomíná v lepším případě princip přečerpávací elektrárny s jejími ztrátami či v horším neustálé pobízení koně bičem či člověka kokainem až do neprostého vyčerpání: nakonec padne a bude rád, že přežil.
V posledních desetiletích se v technicky pokročilé západní společnosti šíří myšlenka takzvaného nerůstu (degrowth). Naprosto si neumím představit jinou jeho formu než jako jakousi analogii středověkého hospodaření, které bylo také po staletí stálé, vůči zdrojům málo plýtvavé a na lokální spotřebu koncentrované. Tyto pokusy snad už nezažiju, ale neumím si představit uchování špičkových technologií ve spojení s decentralizovanou organizací a „bazální demokracií“. I ty ve středověku v jisté formě byly, například ve městech, ale nemohly k tomu chtít komunikační a medicínské technologie dnešní doby – bylo by nutno vzít za vděk v podstatě zase jízdními posly a bradýřskými chirurgickými zákroky. Také by jistě záhy jedna komunita naznala, že je „nerůstovatější“ než ty ostatní, a začala by si je podrobovat, pro začátek klidně dubovými holemi. V podstatě si neumím představit konsekventní prosazení podobných principů jinak než prostřednictvím rigorózní celosvětové diktatury.
Mnohem spíše bych si uměl představit malé nerůstové komunity velmi motivovaných jedinců uvnitř společnosti celkově nějak opatrněji růstové, asi jako byly kibucy v Izraeli.
Budiž snad také připomenuto, že západní buddhismus vždy zdůrazňuje bohatství myšlenek či prožitků proti bohatství „světskému“, ovšem buddhismus původní hlásá i vyhasnutí žízně po prožitcích – kýžené vyhasnutí je neproduktivní materiálně i duchovně, je to prázdnota, „vyvanutí“.
Potíž je v tom, že výrobní a ekonomický způsob současného či nedávno minulého světa k drancování přírodních zdrojů nutně vede, ale zajišťuje dostatek všech produktů. Všechny ostatní vedou časem k protekcionismu a nouzi, přičemž před extrémním plýtváním, jak patrno z příkladu komunismu, chránit nemusí. Řešením tohoto kóanu se ale tento článek zabývat nechce a ani neumí.
Wired 1/2025