Od chvíle, kdy začalo Echo24 vycházet jako internetový a později i „papírový“ časopis, poutalo moji pozornost a byl jsem jeho pilným čtenářem, později i občasným přispěvatelem. Udržet v minoritním jazyce, kterým čeština nepochybně je, periodikum, které by si zachovávalo vysokou intelektuální úroveň spojenou s nepředpojatým pohledem na svět a nezapadlo postupně do bažin bulvarity, to je věru nadlidský úkol. Nejvíce mi Echo svým duchem připomíná německojazyčný týdeník Die Zeit z doby mého mládí, kdy pod redakcí Thea Sommera přinášel kvalifikované a nepředpojaté zpravodajství a množství kulturních a historických komentářů. Před těmi skoro čtyřiceti lety jsem uváděl vídeňské kavárníky v nevoli, když jsem u dvou třech šálků po dlouhé hodiny konzumoval jeho obsah od A až do Z. Je ostatně škoda, že se u nás tradice kaváren s vyloženými tiskovinami po revoluci už neobnovila, byť chápu, že ze staromilců mého ražení, těšících se šustěním papíru, vůní tiskařské černi a vybraných kávových sort, by se už asi neuživila. Většina zpráv se přestěhovala na síť a ve svých digitálních poustevnách se do nich noříme až po uši. Sám jsem pravidelné novinářské činnosti u příležitosti svých šedesátých narozenin zanechal a to málo, co mne ještě napadá k současnému světu, posílám právě do Echa – za jeho mimořádnou vstřícnost mu tímto děkuji. Děkuji mu ještě za jednu věc – že nějak pokračuje v myšlenkové linii devadesátých let, která přijala jakýmsi způsobem sázku na člověka, jeho schopnosti, odpovědnost a svobodu, která zahrnuje i svobodu jít do rizika. To, co v posledních letech zažíváme, je pravý opak tohoto trendu, tak jak se dějinné

Co všechno z let 2020 – 2022 v skrytu přetrvává? Žijeme v době, kdy od revoluce v roce 1989 uplynulo třicet čtyři let a stává se už záležitostí pamětníků a oslav – sotva najdeme člověka pod pětačtyřicet, který by si ještě strukturu a fungování komunistického státu reflektovaně pamatoval, což je dál oslabováno i tím, že vyčerpaný a měknoucí komunistický režim už do světa dětí příliš intenzivně neinheroval. Všichni se k odkazu tehdejšího 17. listopadu obecně a Václava Havla jako člověka a myslitele speciálně dnes nadšeně hlásíme, ale je dobře vědět, že v lidských dějinách je spíš pravidlem než výjimkou, že skořápky a nálepky zůstávají, ale obsahy se mezitím mění, někdy dost radikálně. Bylo zapotřebí hodně tvůrčí fantazie a „dobré vůle“, aby se uvěřilo, že inkviziční praxe je bytostným naplňováním myšlenkového odkazu Ježíše z Nazareta. Ne že by snad v současné době zašly už poměry tak daleko, ale nelze přehlédnout, že zhruba od roku 2010 už u nás a v západním světě obecně jde „dějinné kyvadlo“ na druhou stranu, byť zpočátku se posunovalo jen pomalu. Celý esej ke stažení: Podivné dědictví (esej pro Echo)

Každá doba má své fráze, ta naše oplývá oněmi o “aktviním stáří” Není jistě pochyb, že průměrná doba dožití se za poslední dekády velmi změnila a svět, počínaje západními zeměmi, stárne, včetně jeho vládnoucí vrstvy. U nás ve střední Evropě jako bychom v tomto činili určitou výjimku z pravidla v porovnání s jeho zbytkem. Dva nejmocnější muži Ameriky, kteří budou opět soutěžit o prezidentské křeslo, se blíží osmdesátce, či ji už překročili. Je jistě zajímavá otázka, zda lidé, jejichž dětství spadá do čtyřicátých a mládí do padesátých let 20. století, mohou i s početným štábem správně porozumět dvacátým létům jednadvacátého století (Joe Biden byl senátorem už v dobách, kdy jsem býval gymnazistou s patkou do čela). I vůdcové jiných klíčových států jsou zhruba z této věkové kategorie: Čína (70), Rusko (70), Indie (72), Turecko (69). Celý text si můžete stáhnout zde: Svět patří nám, starcům (esej pro Echo)

Komu zapálit aspoň malou svíčku Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání. Časem se ukázalo, že jakkoli u schizofreniků bývají ambivalence proti průměru populace obzvlášť „masitě“ vyvinuty, jde o cosi všeobecně lidského, ba se dá říci, že v typickém případě je náš vztah k čemukoli a komukoli aspoň lehce ambivalentní. Dobře je to vidět zejména v jednání malých dětí, které mají dosud jen malou sebekontrolu a sebereflexi. Maminku láskyplně pusinkují, ale když se protiví jejich záměrům, neváhají ji zlobně plácat či jí udělat zuřivě-zoufalou scénu. Podobně milují a hýčkají oblíbená zvířátka, ale občas mají tendenci jim ubližovat. Celý esej si můžete stáhnout zde: Matička ambivalence (esej pro Echo)

“Hony na lidi” mají stále neodolatelnou přitažlivost Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé (milovat – nenávidět, dárky dávat – dárky dostávat, pracovat – lenošit, zvířata chránit – zvířata střílet, odpouštět – mstít se atd.). Už klasická etologie, například Konrad Lorenz, mluví o tom, že většině tvorů včetně člověka je určitá míra agrese vrozena a že to může být za přírodních podmínek i výhodné, například v tom, že hnízdící páry hmyzožravých ptáků se rovnoměrně rozptýlí po celé krajině, a mají tak větší teritoria pro sběr potravy pro mladé, než kdyby v bratrské svornosti hnízdily všechny na jednom místě (míra agrese je u různých druhů velmi různá: v zoo snadno vidíme, jak se kapustňáci v

Určité archetypální obrazy se opakovaně vynořují u zcela vzdálených národů a jsem vždy znovu a znovu fascinován folklorními analogiemi zcela vzdálených etnik. Pokud u syžetu berberské pohádky, naprosto připomínajícího grimmovskou Perníkovou chaloupku ještě snad lze v divoké fantazii uvažovat o migraci námětu v rámci západního palearktu, další příklad už je zcela nade vši pochybnost. V krátkém sledu za sebou jsem četl knihu Ettore Bioccy Sama mezi Indiány, Orbis, 1973 (originál: Yanoama, Leonardo da Vinci, 1965, česky znovu Dauphin, 2013), obsahující vzpomínky Heleny Valero na dlouhodobý pobyt mezi Yanoámy (či Janomamy) na pomezí Venezuely a Brazílie ve třicátých až padesátých letech 20. století, a Chudou přadlenu od Jarmily Glazarové, Družstevní práce, 1949, o valašských zvycích a folklóru z třicátých let téhož století. Dvě paralely byly naprosto dech beroucí: Biocca, str.178-179 českého vydání:Slyšely jsme, jak v lese (při vichřici) padají stromy a Kumareme volá: „Uhú, uhú, uhú…“ Slyšela jsem ji křičet v lese, ale nikdy jsem ji neviděla. Je to divukrásná žena s dlouhými vlasy, které ji celou zahalují. Má tělo krásné… muž, na kterého se podívá, zešílí: běží za jejím křikem a ztratí se v lese. (Matka jejího muže řekla po jeho vyprávění o tom, že s bratrem Kumareme viděli): „Byli jste hloupí, že jste ji

„Cítit se jako bangladéšské dítě na potravinářském veletrhu“, říkalo se kdysi. Ono i v tom Bangladéši už patrně není jak bývalo a jídla je tam víc, byť na evropské přejídání ještě ne. Nespočívá civilizační proces mimo jiné i v tom, že něco, co bývalo drahé a bylo toho málo, je náhle laciné a pro všechny? Za renesance býval cukr, tehdy jen třtinový, vzácná pochoutka či lék pro feudály a nejbohatší měšťany, ti chudší sladili medem a ti úplně chudí mohli žvýkat tak nanejvýš „sladké dřevo“. Koncem 19. věku už si mohl každý chalupník urazit do své ranní cikorky kousek cukrové homole a dnes je ho tolik, že jíst sladkosti je bezmála společenská potupa a vrchol nezdraví, nejvyšší etáž společnosti jí opět lebedu, ale ze specializovaného bioobchodu. Na internetu je dnes obžerné množství všech možných informací, obrázků, filmových záběrů a kdoví čeho ještě, jako na obřím jarmarku, jehož stoly se prohýbají pod tíhou nabízených produktů. Chcete vidět, jak vypadá libovolný člověk, zvíře, rostlina, památka, krajina? Stačí párkrát kliknout…Kdyby mi bylo o třicet méně a znovu jsem připravoval svou přednášku o mimetismu a ochranných a výstražných zbarveních v přírodě, našel bych na Pinterestu a Youtubu tisíce a tisíce krásných barevně fotografovaných či

Dělání knih mnohých žádného konce není, a čísti mnoho jest zemdlení těla(Kazatel 12,12) V Hugově Chrámu Matky Boží v Paříži říká klerik Frollo s pohledem na tištěnou knihu a katedrálu: „Toto zabije toto“ – knižní slovo nahradí „Bibli prosťáčků“ v kameni a vyobrazeních, jejich „Basic Christian“ v piktografické podobě. Dnes asistujeme právě opačné metamorfóze. Mnoho už bylo slýcháno o úpadku papírových novin i papírových knih. To, co zde míním, je však posun hlubší: zavedením čteček na e-knihy by se proces nosiče a reprodukce posunul jen málo, nyní však dochází k tomu, že u lidí pod třicet je čtení jakéhokoli dlouhého souvislého textu chápáno jako příliš pracné, nudné a málo vydatné (asi jako louskání ořechů s příliš tlustou skořápkou a malým jadérkem). Došlo opět k reverzi na mluvené slovo, zachycené digitálním filmem či pouze audiostopou, jež si lze pouštět i při žehlení či do ouška při kondičním běhu. Jedná se tedy o zcela radikální soumrak knihy, něčeho, co v lidské kultuře vydrželo přes dva tisíce let a v tištěné podobě skoro sedm set. Není vůbec náhoda, že se v našich městech a na nádražích objevily bookboxy, jakýsi přechod mezi popelnicí a zařízením na nežádoucí, ale dosud nezardoušená robátka. Sám si odtud leccos nosím domů,

Slovo enantiodromie (řecky enantiodromia) bývá do češtiny překládáno jako protiběh a používá se v praxi poměrně zřídka. Je to škoda, protože s jevem jím označovaným se setkáváme dnes a denně a většinou si jej vůbec neuvědomujeme. Ne že by šlo o objev posledních let, právě naopak. Ač slovo samo pochází patrně až od Stobaia, pozdně antického autora, už na úsvitu řecké filozofie úvahy na toto téma nacházíme, zejména u Herakleita Efeského (6.–5. století př. Kr.), například… Celý článek ke stažení zde: Odříkaného chleba největší krajíc (Echo)

Znovu jsou tu zvěstovatelé “spásných” pravd, které se nemohou mýlit. Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí. Celý esej si můžete přečíst zde: Tři metly Západu (rozhovor pro Echo)

(rozšířená odpověď na otázku serveru Seznam Zprávy k 32. výročí 17. listopadu, rok 2021) Otázka zní: Má i nadále patřit mezi základní práva jedince možnost svobodně se rozhodnout, zda podstoupí očkování proti onemocnění covid-19? Nebo v době epidemie už svoboda této volby zasahuje do svobody jiných? Jak lze na pozadí epidemie vyvážit svobodu s ochranou zdraví obyvatel? Vzhledem k tomu, že očkování je pro každého dostupné a kdo chce, dávno je mohl absolvovat, je drastické nucení k němu hrubým zásahem do lidských svobod. Člověk je tím degradován na úroveň lepšího domácího zvířete, řekněme skotu, který majitel, v tomto případě stát, očkuje či jinak manipuluje “k jeho prospěchu”, kdy sám uzná za vhodné. Těm, kdo se očkovat nechtějí, by bylo možno nechat podepsat revers, že nadstandardní náklady léčení covidové infekce zaplatí sami (ale právě jen v tomto případě, nikoli snad jim anulovat zdravotní pojištění!). Současný stav diskriminace neočkovaných představuje zcela neobyčejnou licoměrnost, naprosto upomínající na praktiky minulého režimu, kdy také byla řekněme “svoboda vyznání”, ale… Podobné akce úplně podkopávají důvěru občanů ve stát, vytvářejí dosti děsivý precedent a přinesou na dlouhé lokte nesrovnatelně větší škodu, než je pochybný epidemiologický prospěch. Též velmi nepříjemně upomínají na praktiky nacistického režimu vůči Židům – dalším krokem

Chybí nám odvaha? Odvaha myslet? Anebo dokonce odvaha žít? Magazín Reportér nabídl dvanácti originálně uvažujícím osobnostem jednoduché, ale zásadní téma k přemýšlení: Co je podle nich největším problémem naší doby a současné společnosti? V pořadí třetí, listopadovou esej napsal dvaašedesátiletý biolog a filozof Stanislav Komárek, který na výše vyřčené otázky, bohužel pro nás, odpovídá spíše kladně. Přes všechnu zdánlivou zběsilost představuje dnešek asi naprosté minimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla.  Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati. Nebudu zde znovu připomínat, jak strašně vrcholilo řekněme v roce 1944 zoufalé odhodlání na všech stranách – dnes zažíváme pravý opak, „princip předběžné opatrnosti“ slaví, zčásti i v souvislosti s koronavirem, svůj největší rozkvět všech dob: jen všechno dobře posichrovat, aby se vůbec, ale vůbec nic nemohlo přihodit. Pokud vše zcela neprodyšně omotáme preventivními opatřeními, nebudeme se moci ani pohnout a naše bytí se vlastně změní ve smrt zaživa. Počiny politiků i jednotlivců k něčemu podobnému spějí, úplná jistota je totiž pouze na hřbitově. Ne že by duše trochu po riziku netoužily, ale musí být takové, u něhož je garantováno, že to dobře dopadne – bungee jumping, nějaká „dobrodružná“ cesta s předem připravenými atrakcemi či samoúčelná provokace,

V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní (vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda se nejedná o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“). Naprosté ochromení a atomizace společnosti, které bylo naordinováno na jaře, už nelze do detailu opakovat a to, co se jevilo jako velké vítězství, se nyní zdá být vítězstvím Pyrrhovým – problém roztál tam, kde byl před pár měsíci zamrazen. Rovněž napjaté čekání na všespásnou vakcínu je zřejmě z říše bajek – jednak to může trvat ještě léta (celý proces připomíná starou karikaturu s jezdcem na oslu a mrkví, kterou drží na udici před jeho tlamou – cíl stále mizí v dálce a zřejmě nadále bude), jednak vzhledem k rychlosti proměny viru by dávala imunitu tak na půl roku. Umí si ostatně někdo představit, že by Západ přijal vakcínu vyrobenou v Rusku nebo Číně?… je to příliš věc prestiže a také převelikých peněz. Rovněž sny o tom, že virus v české kotlině bedlivým „trasováním“ vyhubíme, je zcela z říše bajek

Nedávno jsem přečetl všechny díly Masarykova spisu Rusko a Evropa, tedy jeho českého překladu (originál je německý). Po více než sto letech je to prapodivné čtení. Masaryk byl nepochybně muž učený, pilný a intelektuálně poctivý, ale v něčem jde z jeho způsobu myšlení hrůza. Na jedné straně přečetl v ruském originále téměř všechno ruské společenskovědné písemnictví a převážnou část vážnější beletrie (obé na Rusi dosti úzce souvisí), což je přímo titánská práce. Na druhé straně vlastně už dopředu ví, jak se na Rusko dívat – jako na primitivní, v zásadě raně středověký stát (alespoň myšlením a fungováním svých mas, vybavený ovšem kanóny a telegrafem), který nikdy neprodělal ani renesanci, ani reformaci, ani skutečné osvícenství a který se úzká vrstva domácích „západníků“ marně snaží přilepit k Evropě v opravdovém slova smyslu (to jsme my). Tuto tezi se pak snaží dokládat na obrovském materiálu, tu přiléhavě, tu méně – jeden jeho postřeh mne skutečně zaujal: že ruský ateismus, pokud propukne, je (či tehdy býval) tak divoký a vášnivý proto, že je napájen ze stejného emočního zdroje, jako religiozita řekněme desátého století. Mnohem děsivější je jiný aspekt Masarykova uvažování, v němž se ale shodoval s moderními (nikoli postmoderními) mysliteli obecně: že totiž pokud není

Není nezajímavo si uvědomit a zopakovat, které myšlenky jsou v dnešním světě „zakázané“ a nesmějí se svobodně ventilovat – v typickém případě nenásleduje hned uvěznění, ale veřejný mobbing zcela jistě. Některé z nich jsou už uvedeny v esejí Smysl – věc zakázaná, ale zde by mělo být téma šířeji rozvedeno. Každá doba nějaké zakázané myšlenky měla, to není věc neobvyklá ani ojedinělá, ale žádná k tomu nevyhlašovala do světa, že ji charakterizuje svoboda slova: dnešní stav působí v něčem podobně, jako když Sovětský svaz kdysi roztruboval, že je nejdemokratičtější zemí světa. Polynéský termín tabu (též tapu či tepu), zpopularizovaný pro myšlenkové rituální zápovědi Freudem, znamenal původně jakýkoli „vyšší“ zákaz, třeba i trhání ovoce z určitého stromu. Začněme od vědy, v něčem ideologické páteře dnešní společnosti. Právě v rámci ní je nejdůležitější zápovědí jednak víra v jakékoli smysluplné a zacílené uspořádání světa (ten vzniknul „náhodně“ a „musí“ to tak být), jednak v jakékoli jiný zdroj vůle, úmyslu a vědomí, nežli je člověk sám (ať už božský, nebo v jiných živých bytostech). Pokud je nějaký pohled „z principu“ dopředu zakázán, je samozřejmé, že se nic podobného nemůže najít či objevit, a pokud by pro to něco svědčilo, je třeba to „odvysvětlit“ až do úplného zmizení – předpoklad, jemuž

Nic se v současné době tolik necení, jako když se člověk „vzbouří“proti Osudu a provede či má něco, co by za běžných okolností učinit či mít nemohl – kvadruplegik skáče o tyči, dva homosexuálové mají dítě, oligofrenik získá univerzitní diplom. Patří k tomu samozřejmě i zdárné přežívání těch, kdo by za běžných okolností byli zasvěceni smrti. Medicínsko-průmyslový komplex (MPK) se svými klinikami, poliklinikami, vysokými a středními školami, výrobci lékařské techniky a farmak, zdravotními pojišťovnami atd. představuje jedno obrovské soustrojí k odvracení přirozeného běhu věcí, jinými slovy Osudu, jakýsi „osudostroj“. Měl jsem před nedávnem po 41 letech možnost sledovat nemocnici zevnitř jako pacient a zážitek se dá co do intenzity srovnat pouze s dvěma jinými, prvními návštěvami Číny a Ameriky. „Zdivočelý“ moment z někdejší hippokratovské přísahy, kdysi bránící podávání jedů lékaři a spějící k uchovávání životů pacientů, obludně přebujel v uchovávání a obnovování životních funkcí za každou cenu bez ohledu na okolnosti. K takovémuto systému, který se vůbec neptá po kvalitě života a jediným platným kritériem určil jeho délku v čase, zcela nutně patří také zákonná možnost eutanázie, podobně, jako třeba pravidelné kojení dítěte vyžaduje i jeho přebalování. Většina světových náboženství zapovídá sebevraždy, ale jedná se o někdejší stav medicínských technologií,

Přítomná doba představuje asi naprosté pesimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla. Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati. Nebudu zde znovu připomínat, jak strašně vrcholilo řekněme v roce 1944 zoufalé odhodlání na všech stranách – dnes zažíváme pravý opak, „princip předběžné opatrnosti“ zažívá, zčásti i v souvislosti s koronavirem, svůj největší rozkvět všech dob – jen všechno dobře posichrovat, aby se vůbec, ale vůbec nic nemohlo přihodit. Pokud vše zcela neprodyšně omotáme preventivními opatřeními, nebudeme se moci ani pohnout a naše bytí se vlastně změní ve smrt zaživa. Počiny politiků i jednotlivců k něčemu podobnému spějí, úplná jistota je totiž pouze na hřbitově. Ne že by duše trochu po riziku netoužily, ale musí to být takové, u něhož je garantováno, že to dobře dopadne – bungee jumping, nějaká „dobrodružná“ cesta s předem připravenými atrakcemi či samoúčelná provokace, při které je jasné, že se nám nemůže nic stát. Snad není třeba zdůrazňovat, že skutečná odvaha vypadá jinak. Podotkněme, že v našem kulturním okruhu se každý větší projev odvahy vlastně trestá s poukazem na veřejné ohrožení či ohrožení sebe sama. Kde

Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí bez nějakého vnitřního provázání, povstavší „náhodou“. Pro pozdnější novověk, kdy už představa Stvoření zcela vybledla, se toto přesvědčení stává základním článkem víry, ba tím, co novověkou víru zakládá. V kořeni tohoto posunu vlastně leží vítězství nominalismu nad realismem v oblasti filosofie: jednou z klíčových postav tohoto hnutí, navěky proskribujícího personifikaci abstrakt, byl francouzský františkán Marin Mersenne (1588-1648), jak velice trefně líčí James Hillman – biomorfní či antropomorfní pohled na svět, interpretující jiná jsoucna per analogiam s námi, si dnes mohou dovolit jen blázni, básníci a malé děti. V takto konfigurovaném světě nejen že nemá žádný životní prostor třeba astrologie či alchymie či pohled na člověka jako mikrokosmos v makrokosmu, ale i osud jednotlivého člověka se stává chaoticko-bizarním nakupením jednotlivostí a „náhod“. Zároveň se paradoxně jako nový typ mystiky vynořuje představa, že matematické entity se hodí k modelování jevů v hmotném světě a jsou v zásadě kritériem pravdivosti našich výpovědí o něm, ač k tomu není, vyjádřeno německy, zwingender Grund. Moderní svět vnitřní provázanost Všehomíra popírá a ve

I.  Před katastrofou Poslední léta (kolik vlastně? minimálně deset, možná dvacet), působila zvláštním dojmem: na jedné straně působila jako některé kapitoly z Čapkovy Války s mloky, kdy Wolf Meynert, německý filosof a literární prorok, probírá téma „hektické červeni“ na tvářích lidstva, které nikdy neprocházelo takovou konjunkturou jako teď, na straně druhé nastoupila všeobecná podrážděnost, špatně skrývaná agresivita a přemrštěná citlivost ke stále náznakovějším podnětům. Zároveň na celém glóbu neobyčejně stoupla lidská činorodost až k „pracovnímu šílení“: lidstvo pozapomnělo, že k práci jako protipól nedílně patří i klid, spočinutí a povznesení duše, jako byl tradiční židovský šabat – teď přišel jaksi vynuceně. Pokud se člověk žurnalistikou nezamýšlel živit a psát nemusel, nedělo se v reálném čase v konjunkturálním bezčasí téměř nic, pomineme-li bujení informačních technologií. Proto jsem v roce 2018 svou novinářskou činnost z vlastního rozhodnutí ukončil, protože problémy se donekonečna vracely kruhem. Nebudu zde znovu opakovat pasáže ze své knihy Evropa na rozcestí, ukončené k roku 2015 a pokusím se zdůraznit to, co na rozdíl od předcházejícího období v posledních řekněme pěti letech bilo do očí. Tatík Marx by měl možná radost, neboť struktura společnosti zůstávala stejná jako před desetiletími (to, čemu říkával „výrobní vztahy“), zatímco informační, dopravní, medicínské atd. technologie (tzv. „výrobní síly“) se

Jednou z výhod (či nevýhod) stáří je možnost vidět některé země v relativně dlouhém časovém transektu. V Kyjevě jsem nebyl čtyřicet let, ve Lvově téměř třicet, to je relativně dlouho. Tehdejší imprese najde zvídavý čtenář v eseji Cesty zaváté prachem v knize Země spatřené (Academia, 2016). První spatření Sovětského svazu bylo pro mne, zvyklého jen na komunistické Československo, veliký šok. I dnes by člověk čekal podle mediálních zpráv, že země je rozvrácená, chudobná a že na kyjevském Chreščatiku je slyšet vzdálené ozvy děl z fronty – skutečnost je však jiná. Dnešní Kyjev je prosperující a na místní poměry bohaté město a ten, kdo viděl Čínu, si povšimne řady detailů, které jsou podobné i zde, počínaje novostavbami v podobném stylu, jako jsou v čínských velkoměstech, přes veliká proutěná košťata, kterými se mete v kruhu (začínají už na Balkáně) a konče klášterními městečky, která připomínají ta tibetská. Cibulovité báně zase jako by z oka vypadly klenbám íránských mešit. Od mé poslední návštěvy zcela zmizeli toulaví psi, tak příznační pro Východ. Město samo je velice hezky položené na obou březích Dněpru a má dosud spoustu parků, ač ty menší prý padly za oběť developerskému hemžení posledních let (komunisté předtím zase zničili mnoho kostelů). Kyjev, téměř třímilionový, je

Nahlédneme-li dnes do médií, v seznamu „nepřátel“ figuruje nepochybně na prvním místě Čína – pohled na mediální zdroje nás poučí, že vše je tam absolutně špatně, ba i nebe nad Šanghají zřejmě není modré, ale jedovatě zelené. Je zajímavé si uvědomit, nakolik se jedná o útok na vlastní jungovský stín, jinými slovy, nakolik je náš, zejména evropský, vývoj s tím čínským konvergentní. O problému jsem psal už v knize Evropa na rozcestí, ale neuškodí jeho hlavní body ještě jednou připomenout. Sjednocená Evropa má s Čínou pozoruhodně mnoho styčných bodů: také se jedná o velkou a kulturně v něčem homogennní, v něčem velmi různorodou říši, která drží pohromadě zejména administrativními pouty a která je vzdálena realizaci nějakého „velkého vyprávění“, cílem je v malém i velkém „mít se dobře a stále lépe“ – vláda, která by neudržovala stálý růst HDP (a v podstatě jen toto) musí okamžité odejít. Obě říše jsou vojensky nevýbojné, současná Evropa dovedla dokonce tradiční čínské opovržení vojáky tak daleko, že by nebyla vůbec schopna žádné obrany. Teď se ovšem dostáváme k neuralgickému bodu. Evropa o sobě říká, že na rozdíl od Číny „má svobodu slova“, která tam chybí. Zatím jí má jistě podstatně více, ale rychle kráčí směrem, který

V každém lidském společenství, v minulosti většinou malém, tak o několika desítkách hlav, byly dvě osoby, které se nějak vymykaly průměru, šaman a náčelník. Oba byli nějakým způsobem psychicky „ujetí“, jinými slovy preadaptovaní pro výkon svých funkcí: šaman směrem ke schizofrennímu konci spektra, náčelník k psychopatickému (krásné příklady má např. Lévi-Strauss v Smutných tropech). U šamana se vždy jevila ambivalence jeho mimořádnosti jako ztělesnění dvou významů starořeckého slova hagios – svatý i ohavný. Podivná existence, často bez rodiny, žijící v osamělé chatrči za vsí, obcující se světem duchů, „hoch na špinavou duševní práci, který je poté, co ji vykoná, snadno zahnatelný skautským úšklebkem hlouběji do tmy“. Předmět podezírání i opovržení a zároveň léčitel a věštec volaný k problémovým a beznadějným případům, předmět nadějí i obav, že vidí do duší svých bližních nezdravě hluboko. Praotec psychoanalytiků, kněží, černokněžníků, lékařů, léčitelů, tlumočníků, historiků a kdoví čeho ještě… I náčelník byl postava netuctová s kombinací adorace i opovržení, polosvátností i ohavnosti něčem šamanovi podobná, byť v mnohém jiná – v typickém případě byl převelice činorodý a strhával jiné na svou stranu (nečekal, až bude zavolán a tázán), často majitel několika žen a otec mnoha dětí. Nicméně substrát, s nímž pracoval a s nímž pracují i jeho

Intelektuálové mají oproti většině obyvatelstva převahu v jedné věci – mají nevývratný pocit větší rituální čistoty a morální převahy nad jinými. Jen se reálným světem neupatlat… „Naše přátelství bude čistě duchovní…budeme se scházet každé sudé pondělí v klášterní hovorně a odděleni závěsem budeme diskutovat o matematických problémech…“ tak nějak začal průšvih novověku. Měl na co navazovat – už platonismus a nauky z něj odvozené učí pohrdání „výdělkáři“ a pocitu bytostné nadřazenosti nad nimi: dodejme snad jen to, že Platón svou činnost financoval z rodinného jmění, nikoli ještě z daňových peněz vybraných od těchto ohavníků. Proto také mají třeba matematici pocit převahy nad biology, kdysi se hrabajícími v pitvaných útrobách, a ti jim ji přiznávají: křišťálově průzračný matematický model je přece mnohem lepší než populace či buňka reálná. Jen se nezamazat něčím konkrétním… zkoumáme-li primárnost hmoty či ducha nebo vztahy mezi jednotlivými božskými osobami, nemusíme zkoumat, proč vlastně nás Jarmilka minulý týden opustila, zda snad neděláme něco špatně a zda jsme ve všech směrech takoví giganti, za jaké se máme. Také neuděláme chybu, pokud ze své osobní mytologie, která se kdoví kde vzala, uděláme obecně závaznou ontologii – Nietzsche úspěšné sublimoval své frustrace jako intelektualizovanou formu vzdorného vřeštění zoufalého pubescenta. Další

Je pozoruhodné, jak se vlastně vyvinula demokracie jako smysluplná alternativa tradiční teokracie, kdy zemi vládl král z Boží milosti (úplně stejně by bylo možno říci z Božího dopuštění, neboť co bozi činí, dobře činí). Ještě na kořenech americké demokracie a ústavnosti je dobře patrno, že lidské duše, bohupodobné a stvořené k Jeho obrazu (to třeba ovce nejsou a proto nemají žádnou důstojnost, neboť ta lidská se z této skutečnosti odvozuje), jsou proto nadány rozumností a jejich sumarizací může a dokonce musí vznikat moudrá správa veřejných věci, dokonce lepší než v případě Bohem dosazeného jediného a „zlými rádci“ ovlivnitelného panovníka. Tehdy se to týkalo samozřejmě jen dospělých, duševně zdravých a ekonomicky samostatných mužů. Není od věci si tuto historickou reminiscenci, dnes často zapomínanou, připomenout, než se pustíme do dalšího výkladu. V posledních letech se v celém euroamerickém světě zcela markantně ukazuje následující jev – intelektuální a „urbánní“ kruhy ve společnosti zpochybňují právo vládnout předákům, vzešlým ze všeobecného hlasování, někdy, jako třeba v USA, téměř až na pokraj občanské války. Hlubokou brázdou je, podobně jako třeba ve třicátých letech 20. století, rozdělena celá společnost. Každý se bojí říci nahlas obě možné alternativy, které z tohoto rozkolu plynou, protože jdou příliš mrazivě na

Stará moudrost říkala, že každá nemoc v sobě nějak nese lék proti ní samé – řekněme virů neštovic lze použít i k přípravě očkovací látky, kdysi se také věřilo, že na pobodání včelím žihadlem je nejúčinnějším prostředkem med. Je pozoruhodné, že ty společenské kruhy, které v euroamerické společnosti nejvíce podporují džendrové zběsilosti (čímsi připomínají bludařící teology středověku, docházející k stále větším absurditám), se zároveň nejvíce zasazují za přijímání islámských migrantů. Téměř zcela jistě je to nevědomá tendence, uvést do původního stavu to, co jsme rozkramařili. Nevědomí je stará liška. Vzpomeňme ostatně na tradiční čínský symbol jinu a jangu, kde každý z těchhle principů má v sobě už zárodek toho opačného, vlastně svého zániku. I ve Skandinávii cítí, že do tamního pořádku a přemrštěně vzorného státu by to chtělo trochu somálské spontaneity, zmatku a divokosti. Dobře je celá věc vidět také na Německu, které téměř ztratilo ochotu se rozmnožovat (symbolicky stojí v jeho čele bezdětná „Velká Matka“), ale zároveň dováží ty, kteří mají všechny vlastnosti, které se v Německu ztratily: víru v Boha, velkou rodinu s tradičním rozdělením rolí, rozumně mírný vztah k práci, žádné přemrštěné obavy z budoucnosti. Když nerostou v Německu pomeranče, musejí se také dovézt – Osmanská říše kdysi podobně dovážela dělostřelecké umění

Je zajímavo si uvědomit, že ač svou podstatou nepochybně savci, prohlásili jsme rysy, které nás s ostatními spolusavci spojují, za nekulturní: vzájemně očichávání, neřku-li olizování, tělesné dotýkání, pocení, moč, pachy, natož třeba válení v bahně, ba cosi podezřelého vidíme i na kojení a mateřském mléce, i porod se nám zdá brutální a nechutný. Naším estetickým ideálem jsou kupodivu ptáci, ač nám evolučně mnohem vzdálenější: pokud možno bezkontaktní, bezpachoví, neupocení, bedlivě udržující svou „personu“ a vždy upravení jako ze škatulky, komunikující jenom opticky a akusticky, stále se prezentující tokem, zpěvem či poskakováním, bez podezřelého světa pachů a vůní, bez plodové vody, slz a mléka, bytosti, jejichž líhnutí z vajíček by se dalo promítat i ve viktoriánském dívčím internátu. I dobový ideál neexistence rozdílu mezi pohlavími a společné péče o monogamní rodinu je vzat mnohem spíše řekněme od hmyzožravých ptáčků – sýkora a sýkorák se vzhledem ani činy neliší.  Někdy mám dojem, že ve velkochovech prasat mučíme své vlastní savectví a že týrání prasat a lidí v téže kultuře bývají obvykle v nepřímé úměře – velkovýkrmna Gigant v Třeboni vznikala zcela paralelně s rozpouštěním jáchymovských lágrů, naopak množství šťastných domácích prasat pobíhajících v kavkazské Svanetii ukazuje neradostnou perspektivu, která Svanetovi hrozí, padne-li

Jeden z mých přátel mi teprve nedávno ozřejmil, že sebereflexe je formou duševního luxusu. Pokud jsme div živi v poměrech řekněme fabriky 19. století či jsme zažili něco jako bombardování Drážďan, něco jako sebereflexi si v podstatě nemůžeme dovolit – traumatické zážitky musíme ve své duši v zájmu přežití jakýmsi způsobem „opouzdřit“, jako postřelené zvíře kulku v mase. Pak teprve můžeme víceméně nerušeně shánět kousek chleba k večeři či místo, kde bychom přespali. Teprve pokud vyrůstáme a žijeme-li v relativně příznivých podmínkách, můžeme si jako luxus dovolit sebereflexi, pohled na sebe samé z vnějšku, což nám umožní v prožívaném tak přímo „nevězet“ a „nejet“ a naše emocionalita nás neroztrhá na kousky (můj učitel Zdeněk Neubauer říkával, že luxus je něco, bez čeho se můžeme obejít, bez čeho se ale nemůžeme na žádně rovině existence obejít, je luxus – na předchozí úrovni ovšem luxus vypadá jako pivo či buřt v neděli). Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěně skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít „naplno“ – je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se zmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního

Lidem je dáno se radovat ze společenského vyniknutí, mnozí by byli nejraději, kdyby se na jejich památku nikdy nezapomnělo: kdysi ve formě hrdinských vyprávění u táborových ohňů, později i záznamů o jejich velkých činech či uchování jejich spisů a děl. Ne že by zvířata o vyniknutí nedbala, věc má ovšem své přirozené meze: lachtaní samec touží po potření svých soků a velkém harému samic, ne ovšem po tom, být „vrchním lachtanem“ řekněme na celých Pribylovových ostrovech – nemá na to jaksi dost fantazie. I kos touží po revíru, samičce a dominanci ve vztahu k sousedům, snad i po tom, aby jeho blízcí obdivovali kvality jeho zpěvu – po medaili „kos roku“ už ale jeho pařátek nesahá. Jako ovšem lidské uspokojení vyvolávají vždy oba póly polárního páru (dárky dostávat i dárky dávat, zvířata chránit i zvířata střílet atd.), láká některé lidi i opak, byť jen zřídka se obě touhy potkají v člověku jednom (potom zaručeně v sekvenci: v mládí carem, v stáří poustevníkem – opačně to jde těžko). Latinské úsloví bene vivit, qui bene latet, „dobře žil, kdo se dobře ukryl“, kořenící zřejmě v některém z výroků Epikúrových, ukazuje nejen neradostnou realitu pozdního římského impéria, kdy bylo tak jako i dnes radno

(vyšlo německy v Leipziger Messezeitung 2019/4:1) Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident pochází od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Bude se jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou hlavně zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet. Též zde dnes není nějaká mocnost, o kterou by se noví disidenti mohli opřít a kde by byla v hrubých rysech společnost, kterou by si přáli. Vždy by se z principu jednalo jen o malé skupinky, a ne nutně jen intelektuálů. Spíše jde o vznik svépomocných „pararodin“ v atomizovaném a médii ohlupovaném světě. Došlo by v rámci nich k rehabilitaci přesně těch jevů, o nichž mluví Havel v hlavě XXI. eseje Moc bezmocných: odpovědnosti, důvěry, otevřenosti, přátelství, lásky a solidarity. Je třeba si uvědomit, že tyto cíle lze ve velkém realizovat jen zdánlivě a náhražkově – solidarita není ani tak poslání stokoruny na anonymní konto do Mali, jako třeba „podržet“ bližního v nesnázích. Bližní je ten, kdo

Indii jsem spatřil opět v rozteči šestnácti let, tentokrát namísto jihu její severozápad, stát Rádžasthán spolu s historickými centry, jako je Dillí a Ágra. Nerad bych zde opakoval to, co jsem již jednou napsal v eseji Indie poklepem a poslechem/Indie 2003, neboť na většině charakteristik se nic nezměnilo: nezměnilo se ani na zkušenostech Léviho-Strausse z roku 1947 a obávám se, že že ani na starším časovém řezu by to nebylo o mnoho jiné. Dynamika a povaha nějaké regionu – a zde máme co činit vlastně s celým subkontinentem, pouze „připlesknutým“ k velké mase Asie – se mění neobyčejně pomalu. Většina cesty byla věnována obhlížení památek, převážně z éry Velkých Mughalů. Regionem je nejlépe cestovat v zimě, kdy neprší a horko je pouze kolem poledne. Rádžasthán, připomínající čímsi Sahel, má relativně extrémní podnebí, kdy prší pouze v červenci a srpnu a po zbytek roku vládne úplné sucho. Původní vegetační formací byl sucholes s převahou akácií, ba i poušť Thar je z větší části pokryta řídkým akáciovým houštím a velikými tučnolistými klejichami Calotropis procera, jen minimální plochu zaujímají váté písky bez vegetace (je dobře si uvědomit, že většina území Pákistánu by byla naprostou pouští, kdyby nebylo Indu a dalších řek). Jak je v Indii

 K nadcházejícím šedesátým narozeninám jsem si nadělil trochu neobvyklý dárek: přesně po pětadvaceti letech jsem se rozhodl ukončit svou žurnalistickou činnost. Užil jsem si jí do sytosti a její značnější část se odehrávala právě na stránkách Lidových novin – jim i našim čtenářům bych chtěl ze srdce poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli. Sluší se, aby si člověk dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její spásu, ať si pod tím už představuje cokoli. Pro pokračování v novinářské činnosti – knihy a eseje bych ovšem rád psal dál – se už nehodím ještě ze dvou důvodů: Na rozdíl od mnoha mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců a neustálé rozhořčování se. Zajisté, všechno na světě, co mělo svůj počátek, včetně naší civilizace, bude mít svůj konec, ale ten bude tak zřejmý, že jej neobjevíme až na stránkách denního tisku. Nechce se mi rovněž věštit zářné zítřky – vždycky budou dosti flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se,

Oblíbeným povzdechem přítomné doby je konstatování, v jak „materialistické“ době či společnosti žijeme. Obávám se, že pravý opak je pravdou. Manicheismus, novoplatonismus či gnóze viděly hmotný svět jako „vězení ducha“, božského ohně, který postupně klesl až do této bědné úrovně a teď se cítí znevolněný a úpí – cílem je jej postupně osvobodit do původní volnosti a jasu. Pojmy „duch“ a „hmota“ představují vlastně jiná označení pro aktivní a pasivní pól či aspekt světa. Je zajímavé, že představy o dualitě hmota/duch či tělo/duše vznikly, pravděpodobně několikrát nezávisle na sobě, pouze v indoevropském: řeckém, íránském a indickém prostředí (řada indoevropských jazyků má i jiná slova pro „tělo s duší“ – řec. sarx, něm. Laib, a „tělo bez duše“, řec. sóma, něm. Körper), nikoli třeba ve staré Číně. Náš způsob vnímání světa roztrhává jednu a tutéž věc (a to tím více, čím je náš vztah k ní emocionálně silnější) na dva aspekty, spolu zdánlivě zcela neslučitelné a protikladné: pracující lid se jeví střídavě jako nebohá oběť kapitalistického vykořisťování i jako líná banda, na níž musí být přísnost, malé děťátko jako růžový andílek a potenciální Spasitel i jako páchnoucí a vřeštící fakan (pro emočně kladné a záporné aspekty téže věci máme nezřídka i rozdílná slova typu: pejsek/čokl).

Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme prosadit, ač, „objektivně“ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zaníceném svá obolavěná a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry? Portman zcela správně konstatuje, že tento fenomén (i on sám se velmi rád sebeprezentoval v médiích, tehdy ještě málo upadlých) se zdaleka neomezuje jen na lidi: jak se všichni ti tetřevi, slavíci, ropuchy zelené či cvrčci neustále natřásají, poskakují, skřehotají, chrčí, cvrčí, trylkují, roztahují, kolik hodin si probírají peří, leští chitin a kdoví co dalšího! Rostliny jsou v tomto směru trochu decentnější, prezentace jejich květů jsou statické, doprovázené většinou jen vůněmi, ne chvěním a řevem (minerály jsou proti nám živáčkům jaksi

Je tomu právě sto pět let (1913), kdy byla v německém Ludwigshafenu zahájena průmyslová výroba amoniaku ze vzduchu Haber-Boschovým procesem. Lze s dobrým svědomím říci, že se jednalo o zcela přelomový moment novodobých dějin a podle řady kritérií byli Fritz Haber (1869-1934) a Carl Bosch (1874-1940) mnohem většími dobrodinci lidstva než kdokoliv jiný v posledních několika stoletích. V jejich době se sice už asi sedmdesát let vědělo o důležitosti dusíku pro výživu rostlin, zejména díky jejich krajanu Justu von Liebigovi, též i o tom, že dusík je v atmosféře přítomen ve velikých kvantech a k dispozici zcela zdarma, marně se ale pátralo po nějaké laciné a efektivní metodě, jak jej přeměnit v amoniak, popřípadě v dusičnany, pro rostliny využitelné. Doslova každý atom dusíku se v tradičním hospodářství třikrát obrátil, hnůj, močůvka i jiné organické zbytky se pečlivě rozvážely na pole, podporovalo se pěstování bobovitých rostlin, nesoucích na koříncích bakterie vzdušný dusík fixující, z dalekého Chile se pracně vozil ledek a guano. Přes všechnu snahu o hnojení i střídání plodin byly hektarové výnosy mnohem menší než dnes a nezřídka byl právě dusík limitující živinou. Rutinní produkcí nitrátů „z ničeho“ podle Habera a Bosche se vlastně jakoby začal produkovat „chleba ze vzduchu“

Jako konvergence čili sbíhavý vývoj se označuje nápadná podobnost některých blíže nepříbuzných živočišných či rostlinných forem mezi sebou: delfín, tuňák i vymřelý ichthyosaurus jsou si nápadně podobní tvarem těla i způsobem života v moři, ač každý z nich patří k jiné třídě obratlovců. Cykasy nápadně připomínají jim zcela vzdálené palmy, australské vakoveverky své jmenovkyně ve zbytku světa atd. Parádním příkladem, který nechybí v žádné učebnici, je tasmánský vakovlk a jeho podoba s vlkem, žijícím ovšem na severní polokouli. Toto zvíře naštěstí již vyhynulo a nebude do budoucna nikoho mást a zneklidňovat. Stačí si prohlédnout jeho obrázky či pustit nečetné filmové záběry, abychom nevycházeli z údivu. Jistěže je zde i řada rozdílů: vakovlk byl tygřím způsobem pruhovaný, měl onen typický vak, zcela jiný hlas a v nebezpečí dovedl údajně odskákat po zadních jako klokan. Kolik podobností a kolik rozdílů musí něco být, aby to bylo něčemu podobné? Vždy je možno poukázat na nějaký rozdíl, který máme za zcela zásadní a principiální. Úplně totožná je totiž každá věc jen se sebou samou. Když pozorujeme dnešní stav EU, někdy se vtírá myšlenka jisté podobnosti se „Sovětským blokem“ v jeho pozdních fázích, kdy už ztratil počáteční rozběh i zločinnost a „čekal na Godota“. Také

Ač samozřejmě lidé nemají osrstnění od nejstarší nepaměti, jako biologický problém se celá věc začala jevit až s nástupem klasického darwinismu. Ve starších dobách se absence srsti chápala jako typicky lidský znak, odlišující nás od zvířat, která jsou chlupatá všechna: ze savců chybí srst pouze tropickým tlustokožcům, kteří ji díky svému objemu nepotřebují k termoregulaci (sloni, nosorožci) a některým skupinám vodním (hroši, kytovci), ale zdaleka na všem – pomysleme na kvalitní kožichy vyder, tuleňů či lachtanů. Z těch ostatních chybí srst jen rypoši lysému, podivnému africkému eusociálnímu hlodavci, žijícímu pod zemí ve velkých koloniích – primáti mají, krom nás lidí, srst naprosto všichni, byť ne obzvlášť hustou: kožich ze šimpanze by příliš nehřál, ten z langura už ano. Srst je ovšem veledůležité i jako mechanická ochrana – vzpomeňme na staré úsloví o nahém v trní. A trní bylo v naší původní africké vlasti požehnaně… Darwinovi bylo ihned jasné, že bezsrstost je znakem, který rozhodně přírodním výběrem vzniknout nemohl. Už díky protitlaku mechanických poškození ne, a což teprv v momentě, kdy lidé odmigrovali daleko na sever! Jak by se teplý kožíšek hodil neandrtálcům (to, že je kreslíme chlupaté, je věcí konvence) či magdaleniénským lovcům v třeskutém mrazu! On by se po

Je dobře známo, že různé doby a různé kultury mají jiné formy duševních nepravidelností, ať nedím chorob. Dokonce se dá, že některé formy duševních trablů jsou v určité době „salonfähig“: třeba na přelomu 19. a 20. století to byla hysterie – paní továrníková měla hysterický záchvat a nepřijímala návštěvy. Dnes je psychiatrů, kteří někdy naživo viděli pacientku či pacienta prohnuté do hysterického oblouku, jen velmi málo. (Je půvabné, že když Freudův mentor Charcot předváděl před plným auditoriem pacientky s dobře vyvinutými symptomy hysterie, napodobovaly jeho chovanky přesně to, co popisoval ve svých knihách – touha po slávě a veřejné sebeprezentaci se nezastaví ani před zdmi ústavu). Očití svědkové mi ještě vypravovali, jak manželky a matky vojáků, odjíždějících s velkou slávou v opentleném vlaku na začátku první světové války, hromadně omdlely v okamžiku, kdy lokomotiva zabrala: tak se tehdy řešily společenské rozpaky a tíživé situace – omdlévaly ovšem doopravdy, nikoli „jenom jako“. Pokud bychom měli uvést nějaké exotičtější příklady, tak u některých sibiřských etnik prý do nedávné doby většinu dívek někdy v životě přepadla „posedlost liškou“, kdy škrábaly, kňučely a vyly – většina se po nějaké době zdárně vzpamatovala, ač prý některé případy končívaly i smrtí. Mnohem méně benigní býval známý

Často dnes mluvíme o tom, že nastává doba „postfaktická“ – co to vlastně znamená? Je dobře si uvědomit, že latinské slovo factum je odvozeno od slovesa facere, činit, dělati, tedy faktum je něco „učiněného“, či „udělaného“, ve vědecké praxi třeba v laboratoři učiněného námi samými. Pan Vaňous jako takový faktum není, spíše fenomén. Jeho hodnota řekněme krevního tlaku či obsahu glukózy v krvi ovšem už faktum představuje, obě čísla povstala naší víceméně sofistikovanou laborací s Vaňousem, procesem, který je třeba se naučit a dobře umět. Mají určitý specifický význam – o tom, zda třeba Vaňous umí algebru, nevypovídají nic. Vědcům tento pohled na svět bývá většinou samozřejmý, či by aspoň být měl (i zachycení nějaké události do slov už je aktem interpretace, vypravování není událost sama, ale také „faktum“). Nemůžeme si ani říci, že o nějakém jevu, řekněme o kosech či punkerech, budeme jenom „sbírat fakta“, která potom nějak vyhodnotí budoucí generace – zaručeně se ukáže, že budoucí věky by si přály znát fakta zcela jiná, podobně jako třeba v kronikách Cortésova tažení do Mexika chybí většina toho, co by si dnešní etnografové či sociologové přáli vědět, zato je podrobně zachyceno, kolik a jakých koní výprava měla a kde všude páter Olmedo sloužil

Přetvářka rozhodně není něco, co by se na světě objevilo až s člověkem. Naopak, v živém světě je čímsi relativně běžným. Začněme fenoménem mimetických napodobení, který je samozřejmě úplně nevědomý: Motýl nesytka sršňová vypadá a pohybuje se přesně stejně jako sršeň, takže oklame ptáky a na první pohled i entomologa. U vyšších živočichů už nabývá přetvářka mnoha rysů vědomého počinu. Americká sojka chocholatá v jednom ze zaznamenaných případů napodobovala u krmítka křik káněte, aby své družky zaplašila a mohla jim potravu nerušeně sežrat. Je notorickou zkušeností drezérů, že cirkusoví koně a zejména sloni umějí dovedně simulovat rozmanité zdravotní obtíže, aby se vyhnuli nepříjemným cvičením v aréně – když si myslí, že je nikdo nevidí, došlapují na „nemocnou“ nohu jakoby nic. Sám jsem znal dobře mluvícího papouška žaka, který si nadávky, které mu majitelé zakazovali, polohlasem předříkával, jen když byl v místnosti sám – při náhlém přistižení hromovým hlasem vykřikl: „Dobré ráno, milý žako, dobré ráno!“ Tak jako v mnoha jiných schopnostech, i v umění přetvářky člověk většinu živých bytostí o mnoho předčí. Přetvařujeme se tak hojně a tak dovedně, že je někdy těžko říci, jací jsme vlastně „doopravdy“. Jeden mladý muž mne kdysi poněkud šokoval obavou, že vlastně „není“, že

Je věru zajímavé si přečíst nedávno v češtině vydaný Gándhího vlastní životopis Můj život aneb O mých experimentech s Pravdou (ProfiSales, 2015). Gándhí jej napsal ve svých 56 letech, v roce 1925. Je poučným průzorem do vnitřního světa politika světového formátu, byť je psán se zřejmou autostylizací – autor se v rámci vhodné sebeprezentace líčí jako polepšený hříšník, byť hříchy (pýcha, pojídání masa, neúspěšná návštěva veřejného domu) jsou právě takové, aby se od nich později snadno distancoval a neodpuzoval veřejnost líčením vlastní dokonalosti už od kolébky. Též se líčí jako neobyčejně naivní a důvěřivý – kdo by ostatně následoval mazaného starého lišáka? Gándhí se nepochybně cítil napojen na Pravdu-Božství a to mu dodávalo sílu a odhodlání, které jiným chyběly (jeho pojetí „pravdy“ je kdesi mezi tímto bodem a pochopením pravdy jako toho, „co funguje“). Velmi zajímavá jsou i jeho četná pozorování spojená s účinky různých diet, tradičních léčení a asketickch praktik na jeho organismus a mysl, vlastní jádro „experimentů“. Z pozdějšího hlediska je zajímavé zejména jeho drsné zacházení se sebou samým. Nejen že většinu života žil na dietě z ovoce, ořechů a sem-tam trochy mléka (to je v tropech zajisté zdravá kombinace a nebýt zavražděn, jistě by se dožil více než oněch

(volné pokračování eseje Turkestán, otištěného v knize Země spatřené, 2016) Úvod V červnu roku 2017 jsem měl možnost projet po zemi cestu z kirgizského Biškeku přes čínský Turkestán a provincii Kan-su až do města Luo-jang v provincii Che-nan, hrubým odhadem něco přes čtyři tisíce kilometrů – teplota se pohybovala mezi nulou a 42 stupni, nadmořská výška mezi minus 200 a čtyřmi tisíci. Ani v kombinaci autobusu a vlaku to nebylo zcela snadné a několikrát jsem si vzpomněl na Marca Pola, který podobnou trasu absolvoval na velbloudu a opakovaně. S dvěma asi dvěstěkilometrovými mezerami se mi tím uzavřela celoživotní a z mnoha kusů složená cesta po zemi napříč Euroasií ze Sevilly do Čcheng-te severovýchodně od Pekingu. Jak obrovská a pustá je Asie! Její pouštní a polopouštní pláně si naprosto nelze představit, aniž by je člověk, byť aspoň motorizovaně, projel. Jaké by to bylo asi na mezku…? Niagarské vodopády si lze jakž-takž představit podle fotografie nebo filmu, takováto rozlehlost a odlehlost se znázornit nedá. Nelze než žasnout nad výkony starých cestovatelů. Sven Hedin, jehož cestopisy z přelomu 19. a 20. století jsem jako dítě se zájmem čítával, byl posledním výrazným z nich a jeho výkony byly na samém okraji lidských možností vůbec. Teprve později mi

Je zajímavé si po třiatřiceti letech Havlovu Moc bezmocných znovu přečíst. Václav Havel měl naprostou pravdu v tom, že minulorežimní společnost byla pouze speciálním, poněkud neefektivním a nedokonalým případem evropské společnosti technicistní éry (ve skutečnosti mají technologie nás, ne my je). Proto také musela ustoupit modelům novým a její pád znamenal pro naprostou většinu populace zlepšení a ulehčení. Teď už se opět šestadvacet let zdokonaluje a prohlubuje model pokročilejší, který má mnohem více zpětných vazeb a potřebuje mnohem méně otevřených intervencí a policejních obušků, nežli ten opuštěný – také nemusí zemi oplocovat, aby mu poddaní neutekli, a pokud tak činí, pak proto, aby se mu jich neseběhlo z celého světa přespříliš.         Přesto samopohyb technologií a peněz zasahuje do našich životů neméně, než rudí komisaři kdysi, jen je to pohodlnější, příjemnější a nenápadnější, v pasti je veliká návnada, zatímco kdysi jsme museli s nadšeným zpěvem lézt do nastražené klícky téměř prázdné. Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimilióntinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud není vůbec závislý na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a

mému příteli Tomáši Englickému, který mne na tyto myšlenky přivedl Na podobnosti i rozdíly mezi státy sociálního hmyzu a státy lidskými bylo už od doby krále Šalamouna mnohokrát poukazováno. Jistě neřeknu nic objevného, zdůrazním-li hned na začátku, že hmyzí státy jsou na rozdíl od těch lidských v podstatě velkorodinou a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří příslušníci nereprodukujících se dělnických kast. Je o to pozoruhodnější, že novodobá euroamerická civilizace zvolna najíždí právě na tento způsob fungování. Značná část obyvatelstva se stává „dělníky“ obojího pohlaví, trochu jako u termitů, a nezanechává po sobě žádné potomstvo, jen spoustu práce. Sice pohlavně dospívají a mohou pro zábavu i kopulovat, ale potomstva zplodí jen málo, pokud vůbec jaké. Vzhledem k stále rostoucí infantilitě většiny obyvatelstva by se spíš jednalo o jakési přerostlé larvy. Nepřiznaným cílem je vlastně jejich „spálení“ v excesivním pracovním procesu, který si už nežádá stachanovského sebeztrhání ve stylu tažného koně Boxera z Orwellovy Farmy zvířat, zato však celodenní pracovně-administrativní aktivitu, která je už k ničemu jinému jaksi nepustí a také nemotivuje. Podle logiky hmyzích států by se měla o to aktivněji množit vládnoucí kasta a uzurpovat si na to postupně monopol. To je ovšem pravda jen z malé části – okruh těch, kdo přispívají

V letošním roce uplyne sto let od zavraždění známého ruského vizionáře a spolustrůjce carského osudu Grigorije Jefimoviče Rasputina (1871-1916). Literatura o něm je neobyčejně bohatá a rozporuplná, téma samo je nejen strhující, ale za století od jeho smrti a po vyprchání dobových politických nálad i psychologicky nesmírně zajímavé.Náhoda mi přivedla do rukou válečné vydání vzpomínek Rasputinova sekretáře Árona Samuiloviče Simanoviče (1872-1944), vydané tehdy pod poněkud zvukomalebným německým názvem Der Zar, der Zauberer und die Juden (Berlin-Leipzig, Niebelungen Verl., 1943), originál vyšel rusky v Rize roku 1928 pod názvem Rasputin i jevreji. Za protektorátu vyšla i v česky, toto vydání, představující jen překlad německé verze, jsem ale v ruce neměl. Kniha nese jasné stopy divokého propagandistického využití v nacistickém režimu s podrobnými komentáři protestantského teologa a psychologa náboženství Wernera Gruehna (1887-1961), pobaltského Němce a zavilého nacisty, který po válce nesměl dále přednášet na vysoké škole. Na knize by se dala velmi dobře studovat extrémní ideologická zášť proti lidem jiné etnicity či věrovyznání – problém sice dnes není tak vyhrocený jako v nacistické éře, ale celosvětově porůznu vystrkuje růžky stále. Je poučné zejména vidět, jak Gruehn vykládá stejnou činnost na obou stranách naprosto různě – zatímco Němec se v bohoslužbě zcela niterně

Naše vědomí je pouhou třešničkou na dortu obrovské spousty procesů, které v našem organismu nevědomě probíhají – nemusíme sami řídit tep našeho srdce, dýchání ani trávicí procesy: po opulentní večeři můžeme s klidem usnout, aniž bychom se starali, kolik pepsinu vyloučit. I pohyby kosterního svalstva, které jsme schopni vědomě řídit, jsou do značné míry zautomatizované – zakopneme-li, podaří se většinou nevědomě pádu zabránit. Určit, kde je vlastně hranice mezi „tělesným“ a „duševním“ procesem v našem organismu, je paotázka: trávení bývá zvykem chápat spíše jako „tělesné“, odmocňování jako „duševní“, ale už třeba s úlekem bychom měli potíže. Ve skutečnosti, co se v nás děje, děje se. Pro karteziánsky orientované psychology bylo kdysi obtíží Freudovo stanovisko, že nevědomé procesy se nám míchají i do oblastí, chápaných tradičně jako „hájemství duše“. Zatímco Freud chápal naše nevědomí jako žumpu, kde se hromadí vytěsněné duševní obsahy, v typickém případě sexuálního rázu, Jung pojal celou věc šířeji, dokonce tak, že se dobře hodí i k poznání psychologie zvířat. Jeho základní tezí je, že nevědomí nás v typickém případě vede správně a k našemu prospěchu, necháme-li mu jen dostatek prostoru a nasloucháme-li jeho hlasu – jedná v zásadě o instinkt. Celá věc lépe vynikne, sledujeme-li nějakou živou

Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“. Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je na čase uhodit pěstí do stolu a zařvat: „merde!“. Pokud se ale tento princip uplatňuje vždy a všude, ztrácíme převahu větší průraznosti ve věcech, které jsou skutečně důležité – podobně jako izolovaná nadávka vzbudí pozornost, ale proud fekálních řečí se valí nikým nepovšimnut. Snaha po přehlednosti a jednoznačnosti trochu připomíná činnost někdejší Kominterny, která světovému proletariátu vždy zcela jasně řekla o všem na světě, „jak je to doopravdy“. Je Gándhí reakční náboženský blouznivec ve službách domorodých vykořisťovatelských tříd nebo hlava pokrokové národní revoluce? Jsou němečtí sociální demokraté zrádcovští sociálfašisté, nebo kýžení spojenci světových revolucionářů? Někdy se tyto linie přes noc měnily, což na touze po jasných a stručných odpovědích nic nezměnilo. Musí-li se říkat vše po lopatě, stává se i z nejzajímavějšího učení ubíjející katechismus a naprosto mizí porozumění pro náznak, metaforu či jiné jazykové figury. Jak relativně mlhavé a mnohoslibné byly proti

Každá novější doba chová namísto někdejších obav z ďábla obavy „vědecké“, jimiž se obírá a děsí. Zdá se, že na obecný lid musí být nějaký abstraktní bič, kterého by se obával trochu podobně, jako malé děti kominíka či bubáka. Tady ovšem přestává legrace, protože zde hrozí nebezpečí „doopravdy“. Strach z globálního oteplování sílil od 90. let minulého století, vrcholil krátce po přelomu tisíciletí a některé obratné politiky, např. Al Gora, téměř vynesly na prestol prezidenta Spojených států – nakonec se musel spokojit jen s Nobelovou cenou. Ponechme teď zcela stranou zašmodrchanou otázku, zda k postupnému globálnímu oteplování skutečně dochází, a pokud ano, zda se tak děje civilizačními vlivy, zejména pak hromaděním skleníkových plynů – i k teplým interglaciálům došlo kdysi několikrát zcela bez lidského přičinění. Zaměřme se na mnohem zajímavější problém dopadu či nedopadu různých strašáků na lidské duše. Máme nějaké jedno „centrum ustrašené pozornosti“, kam naše existenciální obavy zaměřujeme, a to posunujeme celkem libovolně z předmětu na předmět, vždy pokud možno kolektivně a s velkým mediálním rachotem? Mnohé by tomu nasvědčovalo. Po letošním vskutku tropickém létě, které severní polokouli potkalo, by bylo skutečně na místě se začít podobného procesu obávat – takováto léta bývají řekněme ve východním Turecku či Sýrii,

Je každému banálně známou pravdou, že náš organismus má značnou schopnost reparace – odřené koleno se zahojí, rozříznuté bříško prstu sroste. Moderní medicína má autoreparační snahy našeho organismu tendenci podceňovat a dělat za něj pokud možno všechno sama, jako hyperprotektivní rodič za dítě či ještě spíše automechanik za osobní vůz, jemuž se rozbitý motor také sám nevyhojí. Celá řada živočichů má sebereparační tendence mnohem větší, než jaké známe od sebe samých. U obratlovců asi vedou čolci a mloci: doroste jim uříznutá noha nebo ocásek, ba i vyloupnuté oko – kam se na ně hrabeme (ale i u lidí se občas projevuje tendence vytvořit po odříznutí posledního článku prstu na tom předchozím aspoň rudimentární nehtík, článek sám ale už nedoroste). A co teprve takové ploštěnky – těm doroste i uříznutá hlava, něco, o čemž se mlokům ani nesní. Že snadno regenerují rostliny, kdy z kousku stonku či kořínku, ba i listu u mnohých dopěstujeme rostlinu celou, je známo zahradníkům už po věky. Celý fenomén je ale mnohem obecnější a vyskytuje se i v anorganickém světě i nejrůznějších komplexních společenstvích včetně lidského. Už Louis Pasteur pozoroval, že poškozené krystaly, vložené zpátky do „matečného louhu“, tj. roztoku téže látky, se po čase samy

Nedávno jsme si povídali s kolegyní Eliškou Luhanovou o tom, že „memetika“ jako věda v posledku doskomírala na úbytě (její hlavní časopis „Journal of Memetics“ zanikl roku 2005). Centrální Dawkinsova myšlenka o memu jakožto replikující se jednotce kulturní informace analogické genu je však nesporně zajímavá. Často už tomu tak bývá, že nesmírně zajímavý podnět, třeba Freudovy myšlenky, při důsledné aplikaci vždy a na vše vytvoří nějakou podivnost. Přesto zopakujme nejzákladnější teze: mem (třeba písnička, vědecká teze, pomluva atd.) se množí v lidských myslích, jak to jen jde. Memy se navzájem propojují v memplexy, jejich složitější a nějak smysluplné komplexy (křesťanství, zastupitelská demokracie, Wagnerovy opery atd.), které se také nějak snaží kolonizovat lidské mysli. Nauky se takto množily odjakživa: Platón neměl, pokud víme, žádné děti, jen žáky. Univerzita (ale i klášter) funguje v typickém případě tak, že učedníci, kterými se „mistři“ obklopují, s nimi nejsou příbuzní geneticky, ale memeticky. Naprostou novinkou ovšem je, že memeticky se začaly dnes množit celé národy a kulturní okruhy, byť se o tom moc nemluví. Naše evropská společnost jako by přecházela z tradičního biologického na ryze „kulturní“ rozmnožování – memetická, nikoli už sexuální reprodukce je, zdá se, na Západě na pořadu evolučního dne. Proto je pro

Lidské vnímání má vrozenou tendenci každý z aspektů nás obklopujícího světa chápat a prožívat podvojně, jako dvojici protikladů (pokrokový × reakční, užitečný × škodlivý, zděděný × naučený, horký × studený atd.). Tyto protiklady jsou prožívány jako kvalitativně různé, a mají proto tradičně i rozdílná jména a jsou pokládány za cosi neslučitelného, zcela a úplně opačného. V indoevropských jazycích, zejména těch starobylejších, je však řada příkladů, kdy jedno slovo původně označovalo oba konce polárního páru: lat. altus – vysoký i hluboký, praestigium – mámení i proslulost, řec. farmakon – jed i lék. Jen velmi zřídka se v současných jazycích vyskytují střechové pojmy, které zahrnují oba členy polárního páru, řekněme „bankovní operace“ – že je zcela jiný zážitek z konta vybírat a na konto ukládat, není třeba nikomu vysvětlovat. Máme pak snahu se k jednomu z protikladů přimknout a prohlásit jej za žádoucí, správný, popř. i jediný skutečně jsoucí a druhý pociťovat jako špatný, odpudivý, hodný vyhubení či dokonce vůbec neexistující. Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry není zavádějící samo o sobě, jinak vnímat a myslet ani neumíme, jen si je třeba být této skutečnosti vědom. Kamenem úrazu se však stává v okamžiku, kdy podceníme vznik těchto polárních kategorií naším vnímáním a naším rozvrhováním pojmů a pokládáme

Strašidlo komunismu bylo dnes vystřídáno novým, islamistickým. Je snad zbytečno zdůrazňovat, že islámský extremismus nerovná se islám jako takový, jak to bývá naším lidem zhusta chápáno a jemu prezentováno. Též „Islámský stát“ je zcela extrémním výhonkem politické zběsilosti a šikovně zvoleným pojmenováním drtivou většinu umírněných muslimů kompromituje a nepřímo k sobě slovně poutá. Je vůbec znepokojivé, že dnešní média nezaujme cokoli, co není dostatečně vyostřené, praštěné a zběsilé – rozumné a umírněné názory jsou vytlačovány posedlými, podobně jako podle Greshamova zákona špatná mince vytlačuje dobrou. To je pravděpodobně největší nálož pod naší společností vůbec, a její nebezpečí si málokdo uvědomuje.Nejsem znalcem islámských kultur (odkázal bych zde třeba na práce Luboše Kropáčka, Břetislava Turečka či Jana Čuříka), ale tento okruh mne vždy zajímal a kdyby se to spočetlo, asi dva roky jsem dohromady strávil v muslimských zemích od Alžírska až po Borneo. Vždy je dobré znát osobně nějaké lidi ze skupiny, s kterou se chceme přít či s kterou se z nějakého důvodu nemáme rádi. Pak se nám stereotypní obraz poměrně brzy rozpadne a zjistíme, že ti zednáři (zahrádkáři, Baskové, vegetariáni) jsou v průměru docela milí lidé, byť se od nás v některých charakteristikách liší a rozdíly neradno přehlížet.  Kdo pobýval

Od počátku 20.století se stala agrese a agresivita předmětem psychologického zkoumání a úvah – byla k tomu řada dobrých důvodů. Obě světové války ukázaly, kam až může lidská destruktivita jít a téměř zničily evropskou civilizaci od Bretaně až po Volhu. V zásadě lze všechny koncepce týkající se vzniku agrese rozdělit do dvou velkých skupin: jedna přeceňuje či jedině uznává vlivy vnější („zkazila ho parta a býval to takový hodný chlapec…“), druhá pak vlivy vnitřní („má špatné geny a s takovým gaunerem se nedá nic dělat…“). Protože euroamerická intelektualita miluje mrazivé polarity, přitahují k sobě největší pozornost taková vysvětlení, která jsou co možno jednostranná.Věc má velký praktický význam – v civilizaci pokročilého typu jsou značnější agrese málo žádoucí, mírný občan (jeden z mých známých používá výrazu „ovčan“), má být pokojně pasen a spasen všudypřítomným státem a agresivita se jeví jako cosi nežádoucího, ba patologického. Dobře to vidíme na příkladu školní šikany, která v jinak téměř pacifikované společnosti ční jako černý útes. V roce 1900 nebyla o nic menší, možná naopak, ale úplně se ztrácela v houšti dalších běžných násilností: rodiče mlátili děti, manželé manželky, mistři učedníky, poddůstojíci vojáky, vozkové koně, děti trhaly nožičky broukům. Nelze popírat, že jakási vrozená motivace k

Pod slovem „autodomestikace“ se rozumí pozoruhodná skutečnost, že člověk vykazuje některé rysy svých vlastních domácích zvířat. Celou záležitost nejvíce zpopularizoval známý rakouský etolog Konrad Lorenz, ač na některé její aspekty upozornil už Charles Darwin a další autoři. Co vlastně všechno člověka s jeho domestikanty spojuje? Jsou to znaky, které odlišují domácí formy od jejich divokých předků, třeba čuníka v chlívku od kňoura v lese: relativně chabé svalstvo a sklon k ukládání tuku, zkrácená obličejová část lebky a gracilnější kostra, zejména pak méně mohutný čelistní aparát. Dále schopnost živit se téměř jakoukoli jen trochu vhodnou potravou, snášet se se sobě podobnými na malé ploše a mnohem více se rozmnožovat, hypertrofovaná sexualita a malá vybíravost ve volbě pohlavních partnerů. Člověk je také ze savců nejvariabilnější, jak v rámci jedné populace, tak celosvětově – i v tom jej dohoní a předčí pouze jeho domestikanti.Potíž je ta, že člověka v „divoké“ formě dnes samozřejmě nikde nemáme, i nejprostším způsobem žijící lovecko-sběračská etnika mají už autodomestikační příznaky také. Lidé vykazují typické příznaky domestikantů jen ve srovnání se současnými lidoopy a je tudíž jasné, že proces autodomestikace začal velmi dávno a spadá v zásadě nějak v jedno s procesem polidštění vůbec. Jakýmsi způsobem jsme „sami sebe

V první polovině 20.století upozornili holandský anatom Louis Bolk a švýcarský zoolog Adolf Portmann na zajímavou skutečnost, že lidé se v dospělosti podobají svými proporcemi novorozeným mláďatům či možná ještě spíše vyspělým fétům antropoidních opic – proto se tento jev nazývá permanentní juvenilitou či také fetalizací. Fenomén sám není v živé přírodě zdaleka neznámý a v širokém smyslu se obvykle označuje jako neotenie, přetrvávání juvenilních znaků i u dospělých jedinců – kdo by neznal mexického mloka axolotla, který se množí ve stádiu „přerostlé larvy“ s vnějšími žábrami.  Šimpanzí plod v osmém měsíci vývoje viděl z laskavých čtenářů málokdo, ale malého šimpanzíka si umí představit každý. Pokud by jej vezla paní v kočárku po pražském sídlišti, jistě by budil všeobecné nadšení – „vždyť je to skoro jako člověk“. Ano, poměr trupu a končetin či mozkové a obličejové části hlavy je opravdu mnohem bližší poměrům u člověka nežli těm u šimpanzího dospělce. Pokud by táž paní šla na procházku s dospělým šimpanzím samcem, byla by nesrovnatelně více zdrojem rozpaků, ne-li zděšení. Vždyť je to divoké zvíře se vším všudy, s obrovskými čelistmi i zuby a předlouhýma rukama. Skutečně jsme v něčem takováto přerostlá primátí novorozeňata, naše legrační čelisti s drobnými zoubky by

Představa, že zlý vlk, negativní hrdina z hanebné historky o Karkulce, mezi námi v kvantech žije a nechává si posluhovat a vydržovat se, není pro většinu z nás úplně běžná. Ve skutečnosti byl mnohem rafinovanější, než jsme kdy pomysleli. Správně tuše, že otevřená konfrontace s lidmi v posledku nedopadne dobře, začal se před zhruba patnácti tisíci lety mezi nás vtírat a výsledek je naprosto ohromující. Dá se říci, že psi, zejména rozmanitá luxusní plemena typu pekinézů, maltézů či papillonů, představují rafinované trpasličí, parazitické a mimetické formy vlků, naprosto geniálně napojené na lidskou společnost. Na rozdíl od jiných domestikantů, jejichž život je většinou krátký a trudný, dokázali napíchnout „citový kanál“ mezi rodičem a dítětem a to jim zajistilo celoživotní bezstarostnou existenci, aniž by museli dělat či produkovat cokoli – „použitá“ nosnice vezená do kafilérie by jim mohla věru závidět. Něco však produkují přece: spouštějí vhodné emoce péče a ochrany už svým vzhledem, který přesně odpovídá Lorenzovu „schématu mláděte“ s krátkou obličejovou částí, relativně velkou hlavou a velkýma očima. Takovýto pejsek-děťátko se k tomu přiměřeně i chová v kombinaci něžné příchylnosti a sem tam nějaké roztomilé lumpačiny. Zatímco zaběhnutý rotvajler už páníčka najde jen stěží a v nejlepším případě doskomírá v nějakém

Ze všeho hmyzu lidi v dějinách nejvíce fascinovaly včely – tedy rozumí se, včely sociální, ty naše všeobecně známé včely medonosné, neboť drtivá většina včelích druhů je samotářská, což laická veřejnost tuší jen mlhavě. Odhlédnuto od jejich strhujícího společenského života, byly včely od pradávna důležité i ekonomicky a před vynálezem třtinového cukru prakticky jedinými dodavateli sladkých pochoutek – kromě bource morušového se jedná o jediné pravé domácí zvíře mezi hmyzem. Nejstarší evropské, a zřejmě i světové zobrazení interakce člověka a včel, datované do mezolitu a nakreslené zhruba před osmi až deseti tisíci lety na stěnu španělské jeskyně Cueva de la Araňa poblíž Valencie, mluví samo za sebe: zobrazuje lidskou postavu s košíčkem, nahlížející do dutiny a obletovanou rozzuřenými včelami. Zatímco tažné koně nahradily motory a hlídací psy poplašné systémy, vysosat nektar z tisíců a tisíců květů a koncentrovat jej v úle umějí jen včely se svou důmyslnou sociální organizací.Pomysleme jen na důmyslnou včelí komunikaci o objevených zdrojích potravy pomocí tzv. „včelích tanců“, rozkódovaných v meziválečných letech minulého století mnichovským badatelem Karlem von Frischem a jeho studenty. A co teprve produkce vosku, propolisu a mateří kašičky, substance produkované z hltanových žláz mladých dělnic, která slouží k výživě budoucích královen v matečnících!

Jak a proč myslíme v polaritách? Příběh z knihy Genesis o osudu našich prarodičů v ráji je zajisté „nedarwinovský“, ale má obrovskou výpovědní hodnotu o lidské podstatě a osudech. Adam s Evou byli vyhnáni z ráje po požití ovoce stromu poznání „dobrého i zlého“, to jest po pádu do polárního způsobu myšlení. Svou podstatou ani jinak myslet neumíme a každá věc, kterou se zabýváme, se nám rozpadne do páru polárních protikladů: nejen „dobré a zlé“ a „zakázané a dovolené“, ale i „teplé a studené“, „světlé a tmavé“ či „naše a cizí“. Právě tak se časem každá lidská skupina, malá či velká, ponechána sama sobě nakonec rozdělí na dvě křídla: parlament na pravici a levici či vládnoucí křídlo a opozici, Římská říše na Západní a Východní, česká Národní strana na staročechy a mladočechy atd. Tento osud nemíjí ani uskupení, která se tváří monolitně, třeba KS Číny, kde jsou vnitřní tenze jako všude jinde, pouze se o nic nemluví – tradicionalistické a reformní křídlo je ale i tam. Idea parlamentarismu je geniální v tom, že pochopila význam obou myšlenkových polarit pro zdárné fungování země, její kámen úrazu je v tom, že pokud by jedno z křídel na sebe strhlo celou moc, jako